Před třemi týdny jsem odešel ze svojí vysněné a skvěle placené práce. Navzdory tomu, že jsem, byl pravidelně povyšován, dostával bonusy a obecné uznání za svojí práci a dělal to, co jsem vždycky chtěl, moje motivace chodit každé ráno do práce byla menší a menší. Nedokázal jsem si představit, že tohle vydržím, byť další rok.
Na začátku mé kariéry jsem si zvolil jako hlavní oblast finance. Možná si spíš zvolily finance mě. V průběhu let jsem se díky projektům, na kterých jsem pracoval, čím dál víc posouval z firemních financí do operations a objevoval kouzlo toho, mít prst na tepu firmy a pomáhat budovat provozní a procesní infrastrukturu a posouvat rostoucí firmu dopředu.
Ve Fidurocku se nám toho během mého čtyřletého působení s kolegy povedlo mnoho a společně s tím, jak rostla firma, jsem rostl s ní. Během těchto čtyřech let jsem byl dvakrát povýšen až na Head of Operation s vidinou toho, že v následujícím období dosáhnu konečně své vysněné C-level pozice. Firmě se dařilo a mně s ní.
Zkrátka, kariéra byla slibně rozjetá a vše bylo svým způsobem jasně nalinkované s vidinou dalšího růstu a postupu za rohem. Navzdory tomu všemu, čím lépe to šlo, tím méně jsem byl motivovaný a tím víc mě to vše vyčerpávalo do morku kostí.
Co přestalo fungovat?
Říct, že dokážu přesně najít bod, kdy se všechno zlomilo by byla troufalost. Pokles se soustavně přesouval mezi pracovní a osobní částí života tak plíživě, že všimnout si, že se něco děje, trvalo prakticky několik let.
Od mala jsem vyrůstal v tom, že dobrá kariéra a stabilní práce je ta nejdůležitější věc v celém životě. Celý svůj život jsem prakticky stavěl okolo práce a kariéry. Vždycky jsem o sobě měl obrázek někoho, kdo tvrdě pracuje, jde si za tím, co chce a postupně odškrtává položky na TODO listu svého pracovního života tak, aby si splnil vše, co si přál.
Nic z toho mi ale najednou nedávalo smysl. Byl jsem fyzicky přítomen, ale v duchu jsem si připadal spíš jako někdo, kdo svoje kolegy vidí z výšky a ptá se sám sebe, jestli jsou takhle šťastní, proč zůstávají v práci, která je evidentně dost často nebaví a jestli opravdu takhle chtějí strávit zbytek svého života. A hlavně, jestli to chci já.
Víc peněz, nové auto, lepší byt, ale i povýšení, hezčí místa na dovolené, nebo pocit z dobře odvedené práce. Nic z toho ve mně nedokázalo znovu rozhořet ten plamen, který nás ráno žene z postele budovat lepší svět.
Konstantní stres z toho, že bych přece jen měl víc zabrat, nemyslet na to a překonat to, jak jinak než tvrdší prací, odepsal moje zdraví. Chřipky, nachlazení, záda, alergie, rozjeté astma a únava taková, že jsem si musel chodit po práci na dvě hodiny lehnout, abych se mohl v devět večer probudit a aspoň hodinu fungovat.
Co s tím?
Pořád jsem ještě byl daleko od bodu zlomu, ale začal jsem se sám sebe ptát: “Jak si nadesignovat život, který se netočí jen kolem práce?” Odpověď je jednoduchá. Přestanete dávat práci na první místo.
Přestal jsem chodit do práce na sedmou a začal jsem věnovat rána sám sobě a svému zdraví. Přestal jsem si dávat schůzky na dobu oběda. Přestal jsem zůstávat v práci do sedmi a v 17:30 odcházel. Přestal jsem otvírat počítač v neděli večer, abych se připravil na další týden.
A Upřímně? Nesnášel jsem se za to a dával jsem si to za vinu. Jak někdo jako já může být takovej. Znamená to, že jsem línej, neúspěšnej, neschopnej? Že už nechci pracovat a chci se jen válet? Proč dělám něco, co jsem vždycky u všech ostatních hanil a nechápal. Zároveň jsem si připadal jak někdo, kdo neustále porušuje nějaké nepsaná pravidla toho, jak bychom měli všichni správně pracovat – do roztrhání těla bez ohledu na zdraví, vztahy, přátelé.
Ve volném čase, který vznikl úpravou mého režimu, jsem se víc zaměřil na to, co opravdu chci, co mě motivuje, co mě posouvá a co mě dělá šťastného a co mi naopak v životě přebývá a dál tam nechci. Výsledky se za nějaký čas opravdu dostavily. Zdraví se začalo postupně zlepšovat a já jsem vnitřně čím dál víc tušil, že jsem se svým pracovním životem (a nejen tím) na špatném místě a každé ráno mi v hlavně zněla jenom jedna věta: “jestli s tím něco neuděláš, budeš toho celý život litovat.”
Co dál?
Během posledních měsíců jsem si uvědomil, že můj vztah k práci a k životu byl kompletně špatně. Rozuměj špatně pro mě. Že jsem někde během let ztratil přehled o tom, co dělám pro sebe a co dělám proto, že jsem se to tak naučil a takhle by se to dělat mělo. Že můj pracovní i osobní život potřebuje prostor pro to, abych poznal, jakým směrem se dál vydat.
První den po tom, co jsem skončil v práci, odstěhoval věci k rodičům, vrátil auto a odletěl na druhou stranu zeměkoule, jsem si musel přiznat, že dál už nemůžu předstírat, že přesně vím, co dělám. 🙂 Poprvé v životě jsem přemýšlel o své budoucnosti a viděl jsem je prázdnou stránku. Prázdnou stránku, kterou mám po dlouhé době touhu pomalovat přesně tím, čím budu já sám chtít.
